Už slyším jen ten tichý sputlý hlas,

vytrácí se jak krásy, tak lásky čas.

Nechápajíc človíček pocit ten můj,

neboj holoubě, budu při tobě stůj co stůj.

Na krčku mám šrám, švíral mě tam had,

had, co bez optání ubíjí, ubíjí mě jak kat.

Symbolem se stává smutný tichý hlas,

který mě ubíjí, ubíjí jak čas.

Čas běží, tik ťak,

ubíhá mi rodina i mohu říci pak,

že ztratil jsem vše, co dosud jsem měl,

ale dost! Už dlouho jsem tu bděl!

Kdo ještě zná city, ostatní jsou jak chladný stroj. 

Stroj, se kterým vedu svůj životní boj.

Ach, jak chápu vše se ptáš, 

už to nedávám, slyším jen smutek a pláč.

Bije na dveře, bez servítek pod lavicí se skrývám.

Dveře se rozrazí a je tu zas ten had, on mě a já jeho svírám.

Proč hade, proč musím mít ten šrám,

na to se tě můj milý hade ptám.

Proč to vše, proč lidé jsou jak stroj,

který nechápe skvost, můj postoj.

Já myslel, že lidé je vytváří, né, nebuď jím.

Jen hlupák nechápe, že správná cesta nemusí mít cíl.

Jsem jen na začátku cesty té, 

jak mohu ti říci, že cítím málo z duše tvé.

Není to tak. Jen ukaž mi jak to je,

že nejsi ten za koho tě mám, Řekni, jaké jsou myšlenky tvé.

Komentáře